Historie plemene

Převzato z knihy Rotvajler od Esther Verhoef-Verhallenové, kterou vám vřele doporučuji.

Staří Římané

Historie rotvajlera nás přivádí zpět do dob vlády Římanů v Evropě. Římské legie si sebou na několikaměsíční pochody neosídlenou krajinou často brávaly velké dogovité psy. Tito psy byli předky dnešního rotvajlera. Používali se hlavně k nahánění zvěře, kterou si vojáci brali sebou jako válečnou kořist. Když občas vojákům zůstalo pár psů navíc, nechalo si je místní obyvatelstvo a udělalo z nich pomocníky při nejrůznějších činnostech.

Po celé Evropě (hlavně Rakousku, Švýcarsku a Německu) se dnes setkáváme s rasami psů, které se velice podobají rotvajlerovi a které se patrně vyvinuly z honáckých psů z doby římské.

Původ rotvajlera

Rotvajler má svůj původ v německém Rottweilu. Bylo to malé městečko, ale díky příznivé poloze na řece Neckar se stalo významným místem obchodu s dobytkem. V Rottweilu byly pravidelně pořádány velké dobytčí trhy. Aby mohli obchodníci svůj dobytek na trhu prodat, museli se často vydat na několika denní pochod. Obchodníci brzy zjistili, že silní nebojácní psi, kteří se v oblasti Rottweilu vyskytují, mají vynikající honácké schopnosti. Kromě toho byli tito psi svým pánům velice věrní a vykazovali obrovskou odvahu, když pána vracejícího se s penězi z trhu přepadli lupiči. Protože tito psi pocházeli z oblasti Rottweilu, začalo se jim říkat rotvajleři. V těch dobách si jen málo obchodníků s dobytkem trouflo vydat se na cestu bez doprovodu věrného a statečného rotvajlera. Také řezníci považovali silného a spolehlivého hlídače za nepostradatelného pomocníka. Díky velké popularitě mezi řezníky si rotvajler vysloužil přezdívku "řeznický pes". Když si prohlížíme obrázky rotvajlerů z té doby je patrné, že tehdy ještě směli mít bílé skvrny, a také jiné barvy než kombinaci černé se světle hnědou, kterou mají dnes.

Zánik a obnova rasy

V druhé polovině 19. století ztratilo město Rottweil funkci významného obchodního místa. Obchodníci s dobytkem a řezníci rotvajlery už tolik nepotřebovali, a tak začala rasa pozvolna zanikat. Rotvajleři našli ještě tu a tam uplatnění jako hlídací nebo tažní psi, ale jinak přestávali být populární. Na konci 19. století nastaly pro rotvajlera krušné časy. Tehdy zůstalo tak málo reprezentativních zástupců této rasy, že se jen zázrakem podařilo pár milovníkům rotvajlera plemeno opět rozmnožit a zachovat.

V roce 1907 bylo v Heidelbergu založeno několik spolků, jejichž cílem bylo uchovat a stabilizovat plemeno rotvajlera. Tato sdružení se zpočátku nemohla shodnout na tom, jak by měl ideální rotvajler vypadat. Teprve o několik let později, v roce 1921, vznikl "Všeobecný klub německých rotvajlerů". V něm se sdružili chovatelé z dřívějších spolků, kteří se již začali řídit jednotlivými zásadami chovu tohoto plemene.

V roce 1910 byl rotvajler díky svým nepřekonatelným schopnostem oficiálně uznán jako policejní pes. Potom se tato rasa rozšířila nejen v Německu, ale přirostla k srdci i mnohým milovníkům pasů například v Nizozemí, Anglii a Rakousku.

Období mezi světovými válkami a po nich

Podobně jako jiným rasám psů, také rotvajlerům obě světové války příliš neprospěly. Mnozí chovatelů museli odejít na frontu. Ti, kteří měli to štěstí a mohli zůstat doma, měli zcela jiné starosti než se starat o psy, natož je mít na chov. Kromě toho zabavily mnoho rotvajlerů německé úřady a využívaly je jako posly na frontě i k jiným úkolům. Po druhé světové válce to se zachováním plemene rotvajlera vypadalo zle a realita nedávala příliš velké naděje. Chovatelé měli na chov tohoto plemene k dispozici ubohé podmínky. Přesto se však nakonec mnoha milovníkům a chovatelům podařilo rasu rozmnožit.

V současné době je rotvajler běžnou součástí civilizovaného života. V mnoha zemích se tato rasa stala dokonce tak populární, že patří do první desítky nejčastěji chovaných psích plemen a je vyhlášená vysokou úrovní kvality.